CITYTRANS CZ

16. 1. 2001 Vor 2000

Úvodem:

Nejprve je třeba si vyjasnit dva termíny, se kterými se budeme setkávat. Plavec je označení pro osobu, které většina lidí neřekne jinak, než vorař. Vor se oficiálně jmenuje vorový pramen, který se skládá z několika článků (vorů).

Stručná historie voroplavby na Vltavě:

První doložená zmínka o voroplavbě na Vltavě pochází z roku 1316, kdy vydal král Jan Lucemburský privilegium, kterým vnesl do obchodu se dřevem přesnější pravidla.

Vory však připlouvaly do Prahy nejméně o 300 let dříve. Většina z nich končila po staletí svoji pouť nad Prahou, v místě soutoku potoka Botiče s Vltavou.

A právě zde, pod Vyšehradskou skálou, vyrostlo malebné Podskalí s vorovým přístavem, který sloužil až do počátku 20. století.

Z Podskaláků se postupem času stali zdatní obchodníci se dřevem. Připlavené kmeny se zde rozvazovaly a po "nápravě" rozvážely dále do města, nebo se dřevo zpracovávalo na místních pilách.

Z každého voru se vybíralo clo, po dlouhá staletí placené v naturáliích, a to tak, že se dle délky a druhu dřeva vyťala z voru určitá část kmenů, nazývaná "výtoň".

Podskaláci však nebyli jenom schopní obchodníci, nýbrž i zdatní plavci. Když se v polovině 14. století splavnila Vltava i v Praze, vybrané vory pokračovaly dále po Labi až do německého Hamburku. Zpravidla se tyto vory připlavily do podskalského přístavu, zde se převázaly na dvojitou šířku a nastoupily na ně plavecké party z Podskalí.

Vory na Výtoň připlouvaly zejména ze středních Čech, ale i z Berounky, Lužnice, Sázavy, Malše a Otavy.

Od třicátých let 20. století se na Vltavě začaly stavět první velké přehrady, které zapříčinily přerušení klasické vodní cesty, která byla využívána po staletí. A to byl začátek konce voroplavby na této řece.

Poslední vory připluly do Prahy v roce 1947.

Voroplavba na Vltavě byla definitivně ukončena 12. září 1960 a její funkci převzala železniční a automobilová doprava.

Vznik Voru 2000:

Vor 2000 vznikl z popudu autorky projektu Zlaty Svobodové, které se podařilo tento nápad zrealizovat se Spolkem přátel plavby do projektu Praha - město na řece, v rámci akce Praha - Evropské město kultury 2000. Vrátným, neboli osobou, která má na starosti stavbu a provoz voru, se stal Jan Havel.

Vorový pramen byl postaven ve staré štěchovické loděnici. Celá stavba, včetně příprav houžví a dalšího nezbytného materiálu, trvala přibližně 2 měsíce.

Pramen byl sestaven celkem z 5 vorů, neboli vorových tabulí (předák, slabák, šrekový, ve střídě, zadák), jejichž celková hmotnost se blížila 45 tunám. Na stavbu bylo spotřebováno 45 m3 dřeva. Šířka voru činila v předních pata 4 m, v zadních pata 5 m. Délka vorového pramene bez vesel byla úctyhodných 56 m. Samozřejmostí se stala nezbytná výstroj, která se skládala z vesel, nářadí, ohnišť, nákladu palivového dřeva a také "firem" s označením dopravce dřeva a jménem vrátného voru.

Vor 2000 byl na světě, stačilo pouze vyplout.

Provoz voru:

Slavnostní ceremoniál se udál ve Štěchovicích 1. července 2000, kdy byl vorový pramen mimo jiné i pokřtěn farářem. Krátce po 15. hodině vyplul od štěchovického přístavu ku Praze, nejprve samotíží, a od Vranské přehrady ve vleku motorové lodi Chroust. Po připlutí na Jarov v 18:30 následovalo uvázání v zálivu.

Zde je vhodné uvést několik slov o motorové lodi Chroust, neboť se nejedná o nijak nezajímavé vozidlo. Chroust byl postaven v roce 1896 v Drážďanských strojírnách coby malá loď s parním strojem. Postupem času byl parní stroj nahrazen naftovým motorem. V letech 1996-1998 proběhla GO trupu, spojená s osazením nového naftového motoru Škoda. Nyní je loď v majetku soukromé firmy a je využívána pro komerční účely.

Následujícího rána, dne 2. července v 9:00 vyplul vorový pramen, aby krátce po poledni dosáhl hranic Prahy. Na Výtoni se uskutečnilo v 15:30 slavnostní přivítání za účasti primátora Prahy Jana Kasla, který symbolicky převzal vyťatou kládu z voru, a ta se ještě téhož dne stala ozdobou sbírky staré celnice na Výtoni.

4. července proběhla zkušební plavba Staroměstskou zdrží přes plavební komoru Mánes za účasti úředníků Státní plavební správy. Po úspěšném absolvování plavby bylo vydáno povolení k plutí po Praze do 30. září 2000.

Následně se začaly, v rámci akce Praha - evropské město kultury 2000, konat plavby pro veřejnost. V úterý, středu a čtvrtek od 16:45, v pátek od 22:00 (později ve 20:00), o víkendech od 14:45, celkem tedy 6x týdně. Mnoho Pražanů tuto zajímavou nabídku uvítalo, ale díky neúplným informacím často odcházeli zklamáni, mediální propagace Společnosti Praha 2000 EMK nebyla v počátcích akce dostatečná. Svezení na vorovém prameni totiž mělo svá pevná pravidla.

Na pramen mohla pouze plnoletá osoba, takže rodiče s dětmi, které se na plavbu těšily, odcházeli s nepořízenou. Dalším limitujícím faktorem byla kapacita pramene (cca 20 osob). Zpočátku byl zájem veřejnosti minimální, po uveřejnění informace v několika periodikách a na internetových stránkách, byla naprosto běžná situace, že docházelo k drobným strkanicím u předáku, kde se nastupovalo. Velmi často se stávalo, že musel vrátný voru Jan Havel doporučit lidem, na které se nedostalo, aby přišli následující den. Je třeba vrátného pochválit za systém, který nastolil při nastupování cestujících. Přesně podle hesla "Kdo dřív přijde, ten dřív jede", se jednalo o spravedlivý způsob, jak plavbychtivé cestující rozsoudit. Nezřídka se stávalo, že počet počet osob na břehu převýšil číslo 50. Obrovský zájem byl o páteční romantické plavby večerní Prahou a také víkendové plavby, které se staly vítaným cílem Pražanů po náročném pracovním týdnu. Zejména, když svezení bylo zcela zdarma.

Vorový pramen se stal tedy jakousi městskou hromadnou dopravou vzhledem k tomu, že za 10 týdnů, kdy byl v provozu, přepravil více jak 1 000 osob, což je úctyhodné číslo. V tomto případě tedy již lze hovořit o MHD.

Jízdní doba jedné denní vyjížďky se pohybovala okolo 1,5 - 2 hod., noční 2 - 3 hodiny, průměrnou rychlostí 3-4 km/h. Jízdní trasy pramene byly v zásadě dvě. První trasa: Výtoň - zdymadlo Mánes - Staroměstská zdrž - Staroměstský jez a zpět. Druhá trasa: Výtoň - Šítkovský jez - Vyšehrad - Branický most - a zpět. Konkrétní trasa se často operativně měnila dle potřeby a počasí. Rozhodnutí o volbě trasy bylo plně v kompetenci vrátného vorového pramene.

Na vorovém prameni se za dobu jeho existence vystřídali hosté z celého světa i různých zúčastněných organizací. Mohli bychom jmenovat např. ředitelství Povodí Vltavy, a. s.; gen. ředitelství Lesy ČR, s. p.; ředitelství Krušnohorské lesy, a. s.; vedení Státní plavební správy; ředitelství Nadace kostela sv. Václava ve Výsluní; vedení Pražské paroplavební společnosti; členové spolku Vltavan Praha a další. Zeměpisně nejvzdálenějším hostem se stal obyvatel dalekého Japonska. Další zajímavostí byla návštěva několika, bezmála devadesátiletých hostů, kteří si původní vory na Vltavě velmi dobře pamatovali.

Vyvrcholením bylo povolení k proplutí staré vorové propusti Staroměstského jezu. K samotné akci došlo v neděli 20. srpna. Po delším čekání u Střeleckého ostrova přišel povel pro vyplutí. Tažná loď odvlekla pramen do bezpečné vzdálenosti nad propusť. Následovalo odpojení vlečného lana.

Pětičlenná posádka ve složení: J. Havel, Z. Svobodová a 3 profesionální rafteři z CK Adventura složila svou plaveckou zkoušku "projetí šlajsny na voru" na výbornou. Bez úhony projeli propustí a prožívali ten nádherný pocit naplno. Zároveň připravili Pražanům, našim i zahraničním turistům na Karlově mostě úchvatnou podívanou, se kterou se pravděpodobně již nikdy nesetkají. Stalo se v 15:00, dne 20. 8. 2000.

Po projetí třetím obloukem Karlova mostu následovalo uvázání vorového pramene u klárovského břehu a posléze odtažení Chroustem smíchovskou plavební komorou zpět na Výtoň.O týden později, 27. srpna se tatáž situace opakovala znovu. Do třetice všeho dobrého následovalo třetí, a poslední splutí 10. září 2000.

Z bezpečnostních důvodů probíhala všechna splutí propusti bez účasti veřejnosti.Poslední jízda pro veřejnost se uskutečnila ve středu 13. září.

Ve čtvrtek 14. září proběhla tisková konference firmy Lesy České republiky, jejímž cílem bylo formální předání dřeva z voru Nadačnímu fondu pro záchranu kostela sv. Václava ve Výsluní na Chomutovsku.

Následující týden se konalo poslední oficiální plutí v rámci Benátské noci, pořádané Splečností Praha - Evropské město kultury 2000.

Sobota 16. září se stala posledním dnem existence vorového pramene. V průběhu dne došlo k odplutí do Holešovického přístavu a následnému rozebrání vorového pramene. Po ukončení demontáže byly klády naloženy na tahač Tatra 148 a odvezeny ke zpracování na pilu do Otvic u Chomutova.

Zpracované trámy byly přepraveny do kostela sv. Václava ve Výsluní, který bude celkově opraven po rozsáhlém požáru v roce 1981.

Zatímco z opracovaných trámů budou zhotoveny střešní krovy kostela, jeden kompletní vor (předák) byl zachován, odstěhován do kostela a znovupostaven v chrámové lodi kostela pro časy budoucí. Bude zde totiž tvořir základ budoucí stálé expozice historie voroplavby na Vltavě. Veškerá stávající muzea a expozice v nich obsahují pouze dílčí artefakty, listinný a fotografický materiál. Pouze v kostele sv. Václava na Výsluní zůstane zachovaný pravý originál posledního vltavského voru.

Současnost a budoucnost:

Pokud se zajímáte o voroplavbu na Vltavě, přijeďte se na poslední vor podívat do Výsluní. V chrámové lodi bude také vybudována fotografická expozice z historie voroplavby na Vltavě a z provozu Voru 2000.

Lze doporučit také návštěvu bývalé podskalské celnice na Výtoni v Praze, kde se nacházejí zajímavé dokumenty z historie voroplavby, paroplavby a expozice Zaniklé Podskalí. Sama celnice je spolu s kostelíkem sv. Kosmy a Damiána posledním neživým pamětníkem na bývalé Podskalí. 

V letech pozdějších byl na památku plavcům-vorařům před bývalou celnicí zhotoven kamenný památník.

Slávu zaniklé čtvrti dnes připomínají pouze některé výmluvné názvy ulic, z nichž jmenujme alespoň Na poříčním právu, Plavecká, Podskalská a jiné.

Tento článek je věnován všem vltavským plavcům-vorařům, kteří se po staletí plavili na Vltavě.

Prameny:

1. poznámky autora z rozhovorů s autorkou projektu Zlatou Svobodovou, a stavitelem a vrátným voru Janem Havlem
2. informační brožury Muzea hlavního města Prahy
3. soukromý fotoarchiv M. Babického

  © M. Babický 2001